Můj příběh

Moje jméno je Lucie a tohle je můj život, můj projekt a moje cesta. Můj splněný sen. 

Všechno začalo Šumákem, malým černobílým voříškem. V roce 2001 mi bylo čtrnáct a do mého života přišel první vlastní pes. Já, puberťačka, a Šumák, anarchista. Byli jsme fakt dvojka k pohledání. První společný rok byl jízda, zničenej gauč, noční koncerty, nebo roztrhaných 36 rolí toaleťáku po celým bytě. Následovala volba, buď s tím psem něco uděláš, nebo jdete do útulku. Absolvovali jsme první psí tábory, agility, víkendy strávené na cvičácích, proložené společnými party v klubech, prvními láskami, otravami alkoholem a vším, co k mládí patří. Byli jsme tým ve všem. Z koníčku se postupně stal životní styl. Přibývali k nám další psi, zkušenosti, další tábory, závody, kurzy a lidé kolem mě. A v roce 2012 jsem si otevřela vlastní cvičák, Psí školu Šumák.

Od začátku jsem chtěla lidem ukázat jednu jednoduchou věc: Cvičení se psem nemusí být povinnost. Může to být zábava.

Za ty roky se kolem mě vystřídala desítka kolegyň, vyzkoušela jsem spoustu různých přístupů a naučila se opravdu hodně. Protože na realitu vedení psí školy vás žádnej kurz nepřipraví. Až jsem několikrát vyhořela. Vždycky jsem se znovu rozjela. A zase vyhořela. Několik let stále dokola. V roce 2024 do mého života zcela neplánovaně hupsnul klokan. 🦘S ním přišlo něco, co jsem dlouho odkládala: téma vlastního psychického zdraví.

Začala jsem jezdit do Prahy tancovat chairdance, později jsem přidala jógu a pravidelně 2x za měsíc chodím k psychologovi. Začala jsem se učit zpomalovat. Vnímat svoje tělo, svoji hlavu, svoji přetíženou nervovou soustavu.Přestala jsem kouřit, pít alkohol a svět byl i tak snesitelnej. Konečně mi plně došlo. To, jak se cítím já, se odráží i na mých psech. Když jsem ve stresu, nejsem dost pevná v tom, abych rozhodovala o jejich životech. Když jsem rozlítaná, nemají důvod být v tom se mnou. Když zpomalím já, začnu vnímat, že život je jen tady a teď, stávám se pro psy čitelnější, srozumitelnější a dostatečnou oporou. Proto dnes nechci vytvářet jen další místo, kam přijdete vycvičit psa. Těch je všude hodně. Chci vytvořit prostor, kam můžete přijít vydechnout. Místo pro psy. Místo pro společný pohyb. Místo pro váš odpočinek. Místo, kde se můžete na chvíli zastavit a postarat se o sebe. Místo, kde se budete cítit přijatě, ať jste vy či váš pes jakýkoliv. Vždy tu pro vás budu s otevřenou náručí, pochopením a respektem k vašim rozhodnutím. My lidi máme tendenci pečovat o všechno kolem sebe a na jednu věc zapomínáme nejčastěji: na vlastní tělo a vlastní hlavu. Přitom právě tam bydlíme celej život.

V roce 2026 končí příběh Psí školy Šumák. Ne, že by psi přestali být důležití. Právě naopak. Jen už nechci pečovat pouze o vztah člověka a psa. Chci vytvořit prostor, který bude pečovat o člověka jako celek. Být bezpečným prostorem pro všechny. Tady začíná nový příběh. Buď Kjút 26.

Místo, kde se můžete naučit něco o psech, něco o sobě, trochu se zapotit, trochu se protáhnout, trochu zpomalit a hlavně si připomenout, že domov není jen místo, kam se vracíme. Domov je především naše vlastní tělo.

A o ten jediný opravdový domov stojí za to pečovat.