Můj příběh

Moje jméno je Lucie a tohle je můj život, můj projekt a moje cesta. Můj splněný sen. 

Všechno začalo Šumákem, malým černobílým voříškem. V roce 2001 mi bylo čtrnáct a do mého života přišel první pes. Já, puberťačka, a Šumák, anarchista. Byli jsme fakt dvojka k pohledání. První společný rok byl fakt jízda, zničenej gauč, noční koncerty, nebo roztrhaných 36 rolí toaleťáku po celým bytě. Následovala volba, buď s tím psem něco uděláš, nebo jdete do útulku. Absolvovali jsme první psí tábory, agility, víkendy strávené na cvičácích a už to jelo. Z koníčku se postupně stal životní styl. Přibývali psi, zkušenosti, další tábory, závody, kurzy a lidé kolem mě. A v roce 2012 jsem si otevřela vlastní cvičák, Psí školu Šumák.

Od začátku jsem chtěla lidem ukázat jednu jednoduchou věc: Cvičení se psem nemusí být povinnost. Může to být zábava.

Za ty roky se kolem mě vystřídala desítka kolegyň, vyzkoušela jsem spoustu různých přístupů a naučila se opravdu hodně. O psech, o lidech i o sobě. Jenže jsem taky několikrát vyhořela. A znovu se rozjela. A zase zpomalila. A zase nevěděla, kde mám vlastně brzdu. A pak v roce 2024 do mého života zcela neplánovaně hupsnul klokan. 🦘S ním přišlo něco, co jsem dlouho odkládala: téma vlastního psychického zdraví.

Začala jsem jezdit do Prahy tancovat chairdance, později jsem přidala jógu a pravidelně chodím k psychologovi. Začala jsem se učit zpomalovat. Vnímat svoje tělo. Svoji hlavu. Svoji přetíženou nervovou soustavu.A postupně mi došlo ještě něco důležitého. To, jak se cítím já, se odráží i na mých psech. Když jsem ve stresu, jsou ve stresu i oni. Když jsem rozlítaná, hůř se mi s nimi komunikuje. Když zpomalím já, dokážou zpomalit taky. Konečně jsem dokonale pochopila, že péče o psa vlastně nikdy není jen o psovi.Je i o člověku, který stojí na druhém konci vodítka. Proto dnes nechci vytvářet jen další místo, kam přijdete vycvičit psa. Chci vytvořit prostor, kam můžete přijít vydechnout. Místo pro psy. Místo pro pohyb. Místo pro odpočinek. Místo, kde se můžete na chvíli zastavit a postarat se o sebe. Protože máme tendenci pečovat o všechno kolem sebe a na jednu věc zapomínáme nejčastěji: na vlastní tělo a vlastní hlavu. A přitom právě tam bydlíme celý život.

V roce 2026 proto končí příběh Psí školy Šumák. Ne proto, že by psi přestali být důležití. Právě naopak. Jen už nechci pečovat pouze o vztah člověka a psa. Chci vytvořit prostor, který bude pečovat o člověka jako celek. Tady začíná nový příběh.

Buď Kjút 26.

Místo, kde se můžete naučit něco o psech, něco o sobě, trochu se zapotit, trochu se protáhnout, trochu zpomalit a hlavně si připomenout, že domov není jen místo, kam se vracíme. Domov je především naše vlastní tělo.

A o ten jediný opravdový domov stojí za to pečovat.